Golda Meirová, první a prozatím poslední premiérka Izraele, nastoupila do čela vlády před 55 lety, 17. března 1969. Přestože izraelská politická scéna ženám ve vysokých funkcích nikdy nepřála, Meirová byla kompromisním kandidátem, který garantoval kontinuitu a stabilitu, vysvětluje Jan Zouplna v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na moderní dějiny Blízkého východu, který působí na Orientálním ústavu Akademie věd, také připomíná, že situace byla pro Meirovou nezáviděníhodná, ostatně po dlouhou dobu byla považována za úspěšnou spíše v zahraničí než doma. Dodává, že šlo také o posledního izraelského politika, který dokázal zastávat velmi nekompromisní pozice v izraelsko-arabském konfliktu, aniž by ztratil sympatie západní veřejnosti.
V době svého nástupu do premiérského křesla byla Meirová zkušenou političkou. Od mládí se angažovala v sionistickém hnutí, aktivně bojovala za vznik židovského státu. Po roce 1948 působila jako diplomatka, a především jako ministryně práce a následně zahraničních věcí. Byla v únoru 1969, kdy zemřel premiér Levi Eškol, vnímána jako jeho přirozená nástupkyně, nebo byla její pozice zpochybňována, například kvůli vysokému věku a chatrnému zdraví?
Zjednodušeně vzato byla Meirová kompromisním kandidátem. Izraelská levice prošla v průběhu šedesátých let dramatickým vývojem, jehož plodem byl vznik Strany práce v roce 1968. Nová formace zahrnovala řadu politických veličin. Hlavními rivaly byli Jigal Alon, nepřehlédnutelná postava války za nezávislost, a Moše Dajan, který zosobňoval bleskové vítězství šestidenní války. Alon byl vázán na socialistický směr. Dajan byl ideologicky flexibilnější a nebránil se určitým modifikacím, například v hospodářské oblasti. Meirová reprezentovala v soudobých poměrech něco jako střední proud. Nehrozilo, že stranu rozvrátí. Garantovala kontinuitu a stabilitu.
Meirová patří k nejznámějším politikům izraelské historie. Jak byla úspěšná v roli premiérky? A do jaké míry posiluje její renomé skutečnost, že šlo o první a prozatím poslední ženu, která se v Izraeli dostala do takto vysoké funkce?
Izraelská politická scéna ženám ve vysokých funkcích nikdy nepřála. Nedomnívám se však, že je správné Meirovou vnímat jako symbol boje za ženská práva. Otázka zastoupení žen v politice a veřejném životě její kariéru provázela. Zároveň však nelze přehlížet jistou instrumentalizaci záležitosti v oficiálním narativu, jenž Meirová spoluutvářela. Stručně řečeno, emancipace žen byla prezentována jako projev budovatelských ambicí sionistického hnutí. Coby politička byla Meirová součástí silné generace, která se nesmazatelně zapsala na vzniku a podobě novodobého židovského státu. Sama se pohybovala ve vysoké politice již od třicátých let. Osobně bych řekl, že nejmarkantnější byla její stopa ve funkci ministryně práce.
Hodnocení její premiérské mise je složitější. Role to byla bezpochyby nezáviděníhodná. Izrael v roce 1967 obsadil části území Egypta, Jordánska a Sýrie. Ke stažení z okupovaných území chyběla politická vůle i dlouhodobější vize. První polovinu sedmdesátých let provázely brutální teroristické útoky palestinských organizací. Veřejnost její vládu dodnes spojuje s jomkipurskou válkou z roku 1973. Já bych nicméně zmínil některá lokální specifika, zejména skutečnost, že ve vedení země stála po desítky let stejná politická garnitura, jejímž ztělesněním se na počátku sedmdesátých let stala právě Meirová. Pověst zkostnatělého, neprůhledného a „gerontokratického“ establishmentu Stranu práce v závěru dekády dostihla. Hypoteticky se můžeme ptát, zda vsázka na omlazené a dynamičtější vedení neměla přijít již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Před nástupem do čela vlády zastávala Meirová v letech 1956 až 1966 funkci ministryně zahraničních věcí. Projevilo se to na jejím premiérství? Zaměřovala se více na vnější klíčové otázky, především bezpečnost země a její spojenecké vazby, nebo se výrazně osobně angažovala i ve vnitropolitické agendě?
V roce 1956 nahradila Meirová v čele izraelské diplomacie Moše Šareta, který se názorově rozcházel s dlouholetým premiérem Davidem Ben Gurionem. Šaret byl jedním z mála izraelských politiků, kteří systematicky zdůrazňovali nutnost reflektovat mínění OSN a konflikty s arabskými sousedy řešit také pomocí nevojenských prostředků. V počátcích byla Meirová zahraničními diplomaty vnímána jako Ben Gurionův emisar spíše než jako tvůrce samostatných rozhodnutí. V polovině šedesátých let, kdy Ben Gurion z politického vrcholu odchází, se situace mění, přičemž primát zahraničněpolitické a bezpečnostní agendy je pro Meirovou příznačný až do konce její kariéry. V samotném období let 1967 až 1973 došlo ke třem válkám mezi Izraelem a Egyptem.
Působení Meirové na tomto poli lze označit za rozporuplné. Na jedné straně si dokázala zahraniční partnery získat svou přímočarostí a nepředstíranou srdečností. Na druhé straně ji charakterizovala neústupnost, s níž zarputile hájila izraelské pozice. Američané byli z Meirové mnohdy zoufalí. Namátkou můžeme zmínit takzvaný Rogersův plán z roku 1969. V bezprostřední reakci na návrh založený na principu výměny obsazených území za mírovou dohodu Meirová obrazně řečeno doutnala hněvem. Po těchto zkušenostech americká diplomacie pokusy o komplexní řešení izraelsko-arabského konfliktu na několik let raději vzdala. Dá se říci, že Meirová byla posledním izraelským politikem, kterému takové jednání prošlo, aniž by ztratil sympatie západní veřejnosti.
Už jen s ohledem na aktuální eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu je dobré zastavit se u přístupu Meirové k palestinské otázce. Je známo, že Meirová veřejně zpochybňovala existenci palestinského národa. Jaké byly tedy její představy o národnostním a teritoriálním uspořádání v oblasti, kterou Izrael ovládal?
Meirová veškeré národní či teritoriální aspirace Palestinců jednoduše odmítala. Její postoj nebyl ojedinělý. Přehlížení, negování či obcházení palestinských práv bylo standardní praxí izraelské zahraniční politiky. Často se navíc zapomíná, že budování osad na okupovaných územích začalo již v éře levicové hegemonie a nikoliv až po roce 1977, kdy se k moci dostala pravice. Skutečnost, že v čele vlády stála Meirová, tento proces nejspíše usnadnila. Strana práce nebyla v záležitosti jednotná. Jistou formu konsensu tvořil scénář, dle něhož měly přímé izraelské kontrole podléhat širší oblast Jeruzaléma, Pásmo Gazy a údolí řeky Jordánu. O zbytku Západního břehu byli Izraelci v principu ochotni jednat s Jordánskem, ale ne s Palestinci. Existovaly také názory, které s okupací nesouhlasily. Zřejmě nejvýznamnějším interním kritikem byl generální tajemník strany Pinchas Sapir. Valná část projevů nesouhlasu však zaznívala neveřejně. Progresivnější přístup k palestinským právům je možné zaznamenat až ve druhé polovině osmdesátých let.
Jak jste už zmínil, v době, kdy byla Meirová premiérkou, proběhla jomkipurská válka. Často se můžeme setkat s kritikou, že kabinet Meirové byl varován před hrozícím útokem sousedních arabských zemí, avšak tyto zpravodajské informace nevyhodnotil správně a situaci podcenil. Souhlasíte s takovým výkladem a můžeme s odstupem více než padesáti let určit, jakou roli v tom sehrála právě Meirová?
Zastánci Meirové mohou poukázat na špatné vyhodnocení informací ze strany vojenského zpravodajství či skutečnost, že premiérka měla svázané ruce. Američané opakovaně zdůraznili, že Izrael nesmí zaútočit jako první. Podle mého soudu je podstata problému někde jinde. Tíhu vojenské konfrontace s Izraelem nesl Egypt. Prezident Anwar Sádát stál o navrácení egyptského území stůj co stůj, dohodou či válkou. Nejprve přišel se sérií vstřícných gest. Navrhl například znovuotevřít Suezský průplav pro námořní plavbu. V červenci 1972 vypověděl sovětské poradce ze země. Izraelské vedení tyto signály zcela ignorovalo. Sádát následně přistoupil k válce. Otázkou tak není, zda měl Izrael zaútočit jako první, ale jestli nešlo jomkipurské válce předejít prostřednictvím politických jednání. Obě regionální mocnosti se mírové dohodě, která na izraelské straně zahrnovala kompletní stažení ze Sinajského poloostrova, nakonec nevyhnuly.
Přijde mi, že konec Meirové v politice je silně spojován právě s otřesem, který pro Izrael znamenala jomkipurská válka. Zapomíná se přitom, že Meirová záměr stáhnout se z politického života avizovala ještě před událostmi z října 1973. Nakolik válka a veřejná kritika, které byla v souvislosti s ní vystavena, uspíšily rezignaci tehdy téměř šestasedmdesátileté Meirové?
Veřejná kritika svou roli samozřejmě sehrála. Vyšetřovací komise, která se událostmi zabývala, očistila Meirovou v dubnu 1974 v plném rozsahu. Tato okolnost však její renomé nezachránila. Závěry komise, které hlavní díl zodpovědnosti přisoudily náčelníkovi generálního štábu Davidu Elazarovi, zatímco premiérka Meirová i ministr obrany Dajan zůstali ušetřeni, nepřesvědčily veřejnost ani armádu.
Jak dnes vnímá izraelská společnost, především její židovská část, Goldu Meirovou a její politický odkaz? Liší se v tomto směru její hodnocení od perspektivy, která převládá v euroatlantickém prostoru?
Meirová paradoxně slavila po dlouhou dobu úspěchy spíše v zahraniční nežli doma. A nešlo jen o verbální projevy sympatií. V letech 1972 až 1978 působila jako místopředsedkyně Socialistické internacionály. V samotném Izraeli jí řada kritiků vytýkala kategorické postoje, nezájem o hlubší podstatu složitých problémů a neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě. Celkově tak patřila mezi méně populární osobnosti dvacátého století. V posledních letech lze zaznamenat jistý „revival“, který pramení ze srovnání dřívějších generací izraelských politiků s hodnotovým marasmem současných elit. V kontextu nynější války v Gaze, která izraelskou společnost v řadě ohledů pomyslně vrátila do sedmdesátých let minulého století, lze očekávat i pokračující zájem o odkaz této osobnosti.
Související
Předání Gazy palestinské samosprávě paradoxně zhoršilo kvalitu života Palestinců, uvádí Záhora
Autoři absurdního dramatu cítí, že naše civilizace je v koncích, říká režisér Ondřej Zajíc
rozhovor , Izrael , Jan Zouplna , Golda Meirová
Aktuálně se děje
včera
Češi především díky čtyřem bodům kapitána Červenky jasně přehráli Brity 4:1
včera
Karel III. vezme do Francie další dva zástupce monarchie. Kate zůstane doma
včera
Polsko se opevní před Ruskem a Běloruskem. Tusk oznámil obří investici
včera
Drtivý úder střelami ATACMS proti Rusům. Ukrajinci zničili stíhačky a palivová zařízení, dokládají satelitní snímky
včera
Trump opět vystoupí na zasedání NRA, asociace držitelů zbraní v USA
včera
Medvěd Wojtek. Zvíře, které před 80 lety pomohlo vybojovat vítězství v bitvě o Monte Cassino
včera
Počasí: Na Ústecku se možná vyskytlo tornádo, upozornil ČHMÚ
včera
Válka na Ukrajině: Rusové tvrdí, že dobyli další obec u Charkova
včera
Dosud neporažené Švýcarsko si smlslo na neškodném Dánsku, Švédové rozhodli třemi góly během 26 vteřin
včera
Předání Gazy palestinské samosprávě paradoxně zhoršilo kvalitu života Palestinců, uvádí Záhora
včera
Nečas myslel na přílet do Prahy hned po skončení v play-off NHL. Pohmožděná žebra vyloučil
včera
Francie navrhla olympijský mír. Zelenskyj řekl Macronovi, co si o tom myslí
včera
Po Ficovi je v ohrožení další evropský premiér. Tuskovi vyhrožovali smrtí
Aktualizováno včera
Na Slovensku se začalo rozhodovat o osudu atentátníka na Fica
včera
Problémy lodi Starliner pokračují. Start k ISS se znovu odkládá
včera
Příjezd Pastrňáka se Zachou by národní tým přivítal. Chystá se telefonát
včera
Ficův stav se zásadně nemění. Kaliňák ale zmínil pozitivní prognózu
včera
V sobotu národní tým posílí ze zámoří Nečas. Do Prahy by mohli přijet také Pastrňák se Zachou
včera
Ukrajinci prchají z Charkovské oblasti před ruskou armádou. Jsou jich tisíce
včera
Aktuální počasí: Bouřková předpověď na víkend. Hrozí dnes i zítra
V Česku hrozí během probíhajícího víkendu výskyt bouřek. Meteorologové upozornili, že ačkoliv se to stává málokdy, tak předpověď na neděli je jasnější, než na sobotu. Bouřky každopádně hrozí dnes i zítra.
Zdroj: Jan Hrabě