Genocida rwandských Tutsiů, během které milice většinové populace Hutuů v průběhu pouhých tří měsíců povraždily mezi půlmilionem až milionem lidí, začala před 30 lety, 7. dubna 1994. Kořeny krvavých tragických událostí však sahají mnohem dále do minulosti a prokombinují historický revanšismus, ekonomické problémy i fanatismus tehdejších lídrů, vysvětluje v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Jan Záhořík. Historik a afrikanista z Katedry blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni se v něm vyjádřil nejen k příčinám genocidy, ale například i k roli mezinárodního společenství a někdejších koloniálních mocností, stejně jako k současné situaci ve Rwandě. Zároveň se staví za jasné odlišování běžných ozbrojených konfliktů s mnoha proměnnými od genocidy, kdy je plánem vyhlazení celé skupiny obyvatel.
Krizí a erupcí násilí v Africe proběhlo ve dvacátém století, s nadsázkou řečeno, nepočítaně. Genocida ve Rwandě se z nich počtem obětí ve velmi krátkém časovém úseku přesto vymyká. Vidíte nějaký konkrétní a hlavní faktor, díky kterému nabylo krveprolití v dubna až července 1994 tak mimořádných rozměrů?
Ke genocidě nedošlo ze dne na den. Genocida ve Rwandě se vlastně pomalu budovala po takřka celé dvacáté století. Takže těch faktorů je hned celá řada. V rovině etnické šlo o nedořešené „křivdy“ z minulosti. Během belgické vlády nad Rwandou – a dodejme i Burundi – došlo k tomu, že původně sociální kategorie „hutu“ a „tutsi“ byly povýšeny na rasové kategorie Hutu a Tutsi, přičemž Tutsijové byli považováni za nadřazené Hutuům. Situace se změnila po druhé světové válce, když tutsijská aristokracie začala požadovat nezávislost na Belgii. To popudilo tamní administrativu, která začala naslouchat Hutuům, byl vytvořen takzvaný Hutuský manifest, který vlastně definoval historické rozdíly mezi oběma skupinami obyvatel a došlo k sociální revoluci, při níž Belgičané podpořili „hutuský prvek“.
Rwanda tak vstoupila do éry nezávislosti pod nadvládou Hutuů, Tutsijové byli všelijak marginalizováni. Během osmdesátých let ale došlo k propadu ekonomiky. Rwanda byla a je navíc celkem hustě osídlená země, a přibývalo tak mladých a nezaměstnaných, kteří začali naslouchat radikálnímu hutuskému vedení hlásajícímu, že za vše zlé mohou Tutsijové. Mezitím se v Ugandě zformovala Rwandská vlastenecká fronta – RPF —, ryze tutsijské uskupení, které se začalo od roku 1990 posouvat do Rwandy, konflikt tak byl jen otázkou času. Ale kořeny genocidy sahají daleko do minulosti, a jsou tak kombinací historického revanšismu, ekonomických problémů a mimořádného fanatismu tehdejšího hutuského vedení, v kombinaci s neschopností mezinárodního společenství včas adekvátně reagovat.
Právě mezinárodnímu společenství mnozí přičítali podíl na smrti statisíců lidí. Mířila na něj kritika za neschopnost zabránit masakrům civilního obyvatelstva. Dá se s odstupem tří desetiletí říci, jaké byly v tomto směru reálné možnosti OSN a případně jiných regionálních organizací?
Někdejší mise OSN ve Rwandě, která měla přispívat k mírovým jednáním mezi tutsijskou RPF a hutuskou mocí, měla jen velmi omezený mandát. Velitel jednotky, kanadský generál Romeo Dallaire, napsal nejen báječnou knihu o své rwandské zkušenosti, ale vešel ve známost jako člověk, který se snažil navzdory OSN činit takřka nemožné, aby byla mise OSN vůbec k něčemu. A to zejména poté, co bylo zabito deset belgických vojáků a belgická vláda záhy rozhodla o stažení svého kontingentu z Rwandy. Belgičané tvořili páteř mise OSN ve Rwandě, tím byla této misi zasazena další rána.
Z mezinárodního hlediska jsou zde minimálně dva faktory, které ke genocidě a jejímu průběhu přispěly. Jednak to byla francouzská podpora hutuského režimu. Francouzi vyzbrojovali hutuské ozbrojené složky a držely u moci Juvenala Habyarimanu, prezidenta Rwandy. A zadruhé to byla krátkodobá politika amerického „izolacionalismu“ za éry Billa Clintona, protože po skončení studené války Afrika ztratila svůj dřívější význam a po smrti osmnácti amerických vojáků v Mogadišu – podle čehož byl natočen film Černý jestřáb sestřelen – nebyla ve Spojených státech moc vůle zabývat se nějakými v uvozovkách zapomenutými kouty světa a angažovat se tam. Takže můžeme říci, že teprve díky angažovanosti Karla Kovandy, českého diplomata v OSN, se téma genocidy dostalo do agendy Rady bezpečnosti OSN. Karel Kovanda pak později obdržel cenu od Paula Kagameho, prezidenta Rwandy za toto úsilí.
Změnily události ve Rwandě podstatněji přístup klíčových mezinárodních aktérů ke krizím v Africe a způsobu jejich řešení?
Rwanda se stala doslova miláčkem mezinárodních donorů, kteří si formou rozvojové pomoci chtěli „umýt ruce“ nad tím, že Rwandu nechali na pospas osudu v roce 1994. Zároveň Rwanda mnoho vytěžila – a to doslova – ze svého angažování ve válce ve východním Kongu, kam se vlastně přelil konflikt mezi Hutu a Tutsi. Rwanda nelegálně vyvezla nerostné suroviny za miliardy dolarů s tichým souhlasem mezinárodního společenství.
Třicet let je z historického hlediska poměrně krátká doba. Nakolik události roku 1994 ovlivňují současný ráz Rwandy a jak je dnes vypadá běžné soužití většinových Hutuů a menšinových Tutsiů?
Rwanda se obrovským způsobem proměnila. Už když jsem tam byl někdy v roce 2011, tak jsem byl unesen krásou, čistotou a rozvojem Rwandy a považoval jsem to takto krátce po skončení genocidy za něco až neuvěřitelného. Každý, kdo dnes přiletí do Kigali, tak má pocit, že přijel někam do Švýcarska. Takže ekonomický rozvoj zde je velmi patrný. Na stranu druhou to neznamená, že se vyřešili staré křivdy. Zakázalo se sice používat etnonyma Hutu a Tutsi, nicméně zlý jazykové tvrdí, že Kagame díky vládě tvrdé ruky jen oddaluje propuknutí nedořešených problémů a konfliktů mezi oběma částmi populace. Řešením může být další ekonomický rozvoj, z něhož budou profitovat všichni.
K vyšetření událostí a potrestání strůjců zločinů byl zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Do roku 2015, kdy oficiálně ukončil svou činnost, odsoudil přes šest desítek osob. Můžeme jeho působení hodnotit jako uspokojivé, srovnáme-li jej s působením analogických tribunálů v post-studenoválečném období?
V obecné rovině můžeme říci, že postgenocidní rozhodnutí o vině a trestu jsou některými kritizovány za to, že jsou selektivní a napomáhají vládě Paula Kagameho vypořádat se s případnými opozičními hlasy. Neumím to ale posoudit. Každopádně je jasné, že bez odsouzení hlavních viníku genocidy by se Rwanda asi nikam nemohla posunout. Tento způsob vypořádání se s minulostí byl proto nutný.
Velkým tématem, především na západ od našich hranic, je v poslední době kolonialismus a vypořádání se s jeho dědictvím, včetně přetrvávajících stereotypů a předsudků. Posunula v tomto směru genocida ve Rwandě diskuzi v euroatlantickém světě?
Vzhledem k tomu, že Francie dlouhodobě podporovala radikální hutuský režim, tak svým způsobem přispěla ke genocidě. Ke konci genocidy se to Francouzi snažili vyžehlit vysláním mírových jednotek, které vytvořili ochranná pásma pro uprchlíky. Toto dědictví – spíše tedy neokolonialismu – se podepsalo na tom, že Rwanda je dnes členem Commonwealthu, což vedlo ke zhoršení vztahů s Francií. Rwanda coby někdejší belgická kolonie, respektive mandátní území, prostě spadala do sféry vlivu Francie v době nezávislosti. Po genocidě se toto změnilo i proto, že Tutsijové z RPF přišli z Rwandy, tedy anglofonní země, a mnozí z nich ani francouzsky pořádně neuměli. Jinak ale Paul Kagame byl jedním z prvních afrických politiků, který začal upozorňovat na nebezpečí přílišné závislosti na Číně. Rwanda jde v tomto směru příkladem a snaží se pracovat na co největší soběstačnosti, inovacích a podobně.
Závěrem dovolte, abychom se zastavili u samotného pojmu genocida. Můžeme se setkat s názorem, že je především v posledních letech užíván velmi extenzivně, díky čemuž je oslabován jeho původní význam a závažnost. Patrně se shodneme na tom, že události ve Rwandě z jara a léta 1994 naplňují skutkovou podstatu genocidy bez výraznějších pochyb. Měla však podle Vás rwandská zkušenost nějaký vliv na to, jak se s termínem v uplynulých třiceti letech operovalo ve veřejném a politickém prostoru?
Myslím, že v případě Rwandy je to zcela jasné, protože zde skutečně existoval plán radikálního hutuského vedení k likvidaci všech Tutsijů, kteří byli dlouhodobě v oficiálních propagačních kanálech dehonestováni a označováni například za šváby a podobně. Je pravdou, že dnes se kdekdo ohání genocidou, ale je prostě třeba odlišit „běžný konflikt“ mající mnohdy celou řadu proměnných od genocidy, kde jde o to prokázat plán na vyhlazení celé skupiny obyvatel. A to se dokládá hůř.
Související
20 let od kauzy Abú Ghrajb. Mučení vězňů pomáhalo rekrutovat dobrovolníky do teroristických skupin, říká odborník
35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš
rozhovor , Jan Záhořík , Rwanda , genocida , afrika
Aktuálně se děje
včera
Trump naznačil, zdali by tentokrát uznal porážku ve volbách s Bidenem
včera
RECENZE: Kaskadér v čele s křehkým Goslingem je ideální letní zábavou z idealizovaného filmařského zákulisí
včera
NATO se snaží čelit ruské hybridní válce. Moskva cílí i na Česko
včera
V ZOO Praha se narodil orangutan. Mládě se má čile k světu
včera
Liverpool už má náhradu za Kloppa. Nový kouč si z Feyenoordu může přivést i slovenského fotbalistu
včera
Užitečný idiot, ruská onuce. Morawiecki to schytal za slova pro maďarský týdeník
včera
Pavel přijal demisi ministryně Langšádlové, nahradit ji má Tuleja
včera
Rána pro Putina: Ukrajinci ničí rafinerie, Rusům došly zásoby paliva
včera
Fiala uvedl do funkce nového ředitele NBÚ. Je jím Čuřín
včera
Gazprom skončil ve ztrátě 160 miliard korun. Poprvé od roku 1999
včera
Koubek se rozhodl. I v příští sezóně bude nadále trénovat Viktorii Plzeň
včera
Kuleba řekl, kdy by Ukrajina mohla začít jednat o míru s Ruskem
včera
Rusko poslalo během března na Ukrajinu stovky raket, dronů a tisíce bomb
včera
Vlak bez strojvedoucího se rozjel ze stanice. Jízda skončila vykolejením
včera
Ruská armáda na Ukrajině postupuje. Obsadila další vesnici
včera
Upozornil na problémy při výrobě a zemřel. Boeing obestírají záhadná úmrtí whistleblowerů
včera
Bankovní rada ČNB snížila základní úrokovou sazbu o půl procentního bodu
včera
Trump: Paříž a Londýn už jsou k nerozeznání. Otevřely dveře džihádu
včera
OSN: Obnova zničeného Pásma Gazy může trvat až do příštího století
Aktualizováno včera
Moskva se chlubí ukořistěnou západní vojenskou technikou ve válce na Ukrajině + VIDEO
Rusko v moskevském památníku s názvem Park vítězství odhalilo novou venkovní expozici, která však nemá nic společného s vítězstvím ve druhé světové válce, které se zde obvykle slaví. Pro veřejnost jsou zde vystavena vojenská vozidla a technika západních armád, která byla ukořistěna ruskou armádou ve válce na Ukrajině, kterou Rusko způsobilo. Tyto válečné trofeje slouží jako demonstrace síly a Rusko se rozhodlo je zde prezentovat veřejnosti.
Zdroj: Radek Novotný